Hory patří všem právě proto, že nepatří nikomu. Můžeme je procházet, poznávat a nechat se proměnit jejich krásou. Nesmíme se však chovat, jako by každý les, každá stezka a každá pastvina byly k dispozici výhradně nám.
Chodit po Dolomitech znamená vstoupit do živého prostředí, ne do kulisy postavené pro nás.
Foto: Mattia Revelant, Unsplash License.
Když se mluví o horách, často zazní rčení: „Hory patří všem.“ Je to krásné tvrzení, ale neúplné. Pokud znamená, že nikdo by neměl být vyloučen z možnosti setkat se s přírodou, nadechnout se v lese nebo projít stezku, pak je to zásada, kterou stojí za to hájit. Pokud se však stane záminkou k tomu, abychom všude dělali, co se nám zlíbí, zcela ztrácí smysl.
Hory nejsou dětské hřiště, soukromá dráha ani kulisa určená pro náš obsah na sociálních sítích. Jsou složitým systémem, v němž vedle sebe žijí divoká zvířata, lesy, bystřiny, louky, pastviny, tradiční činnosti, soukromé pozemky, návštěvníci i místní komunity. Naše svoboda jím procházet trvá jen do chvíle, kdy začne ohrožovat život, bezpečí a svobodu druhých.
Nejsme majiteli lesa jen proto, že se jím každou neděli procházíme. Nejsme majiteli stezky proto, že ji projíždíme na kole, ani louky proto, že po ní náš pes rád volně běhá. Jsme hosté – a ohleduplný host se snaží pochopit, kde se nachází, kdo na tom místě žije a jakou stopu po sobě zanechá.
Chránit neznamená zavírat
V mnoha debatách se vrací falešný protiklad: na jedné straně ti, kdo chtějí hory přístupné, na druhé ti, kdo je chtějí chránit. Ve skutečnosti využívání a ochrana nejsou nepřátelé. Prostředí, které známe a prožíváme vědomě, chápeme, máme rádi a snáze je bráníme. „Přístupné“ ale nemůže znamenat „bez omezení“.
Křehká oblast může vyžadovat sezonní uzavírku. Trasa plná rodin a pěších nemusí být slučitelná s koly řítícími se z kopce. Místo, kde se rozmnožují zvířata, si může žádat víc ticha a pozornosti. Trasa vhodná pro koně se nemusí krýt s úzkou, exponovanou nebo snadno erodovatelnou pěšinou. Jde o konkrétní rozdíly, nikoli o morální soudy o lidech či činnostech.
Národní park Bellunské Dolomity připomíná, že jeho dědictví je výjimečné, ale křehké, a že návštěva nesmí způsobit škody. Návštěvní řád mimo jiné upravuje jízdu na kole, motorová vozidla, kempování a sběr hub; zakazuje také například rozdělávání ohně, trhání květin, poškozování rostlin a rušení zvířat.
Psi: vodítko není trest
Kdo má svého psa rád, chce ho mít s sebou. To je pochopitelné, ale náklonnost nijak nesnižuje dopad, který může domácí zvíře mít na prostředí. I ten nejklidnější pes si uchovává pachy, zvědavost a instinkty, které divoká zvířata vnímají jako možnou hrozbu.
V Národním parku Bellunské Dolomity musí být psi vždy na vodítku. Není to opatření proti zvířatům: slouží k tomu, aby nedocházelo k pronásledování a rušení zvěře, k nepříjemným setkáním s jinými psy, lidmi nebo dobytkem a k situacím nebezpečným pro samotného psa.
Sbírat exkrementy, nenechávat sáčky podél cesty, držet si odstup od pasoucích se zvířat a respektovat případné zákazy – to jsou základní věci. Věta „můj pes je hodný“ nemůže nahradit pravidlo, které platí pro všechny.
Kola a elektrokola: ne každá stopa je trail
Kolo je skvělý prostředek, jak poznávat krajinu, a může být formou mobility s nízkým dopadem na prostředí. Jenže kolo se – zvlášť při sjezdu – pohybuje rychlostí a s brzdnou dráhou, které jsou úplně jiné než u pěšího. Elektrokolo, které usnadňuje zdolávání velkých převýšení a vzdáleností, rozšiřuje okruh návštěvníků, a o to víc jsou potřeba informace a odpovědnost.
V parku se smí jezdit po státních, provinčních a obecních silnicích a po mnoha povolených lesních a horských cestách. Oficiální stránka věnovaná cyklistickým trasám však upřesňuje, že některé lesní cesty jsou uzavřené a že jízda na kole po pěších stezkách je zakázána.
Respektovat toto rozlišení neznamená být proti horským kolům. Znamená to směřovat každou činnost na vhodné trasy, omezovat konflikty a úrazy, snižovat erozi na nejcitlivějších místech a zajistit lepší zážitek pro všechny.
Na koni: dávný způsob, který potřebuje vhodné trasy
Procházet krajinu na koni vytváří pomalý a hluboký vztah ke krajině. I tato činnost však potřebuje trasy vhodné šířkou, povrchem, sklonem, bezpečností i soužitím s ostatními uživateli.
V Národním parku Bellunské Dolomity je jízda na koni povolena v zónách C a D, které zhruba zahrnují některá údolí a vymezená území, a na řadě lesních cest. Park nabízí výběr tras sjízdných na koni. Ani zde řešením není plošný zákaz, ale uvážená volba míst, kde je činnost slučitelná.
I pěší turista umí být nevychovaný
Bylo by příliš pohodlné svádět všechny problémy na psy, kola nebo koně. Kdo jde pěšky, nezískává automaticky řidičák na ohleduplnost k přírodě. Opouští stezku, aby si zkrátil cestu, šlape po loukách, trhá květiny, odhazuje kapesníky a odpadky, nechává otevřené brány, křičí, pouští hudbu z reproduktorů, přibližuje se ke zvířatům kvůli fotce nebo bez sebemenší ohleduplnosti vstupuje na soukromé pozemky a pastviny.
Respekt nezávisí na dopravním prostředku, ale na chování. Hory nerozlišují mezi pohorkami, koly, tlapkami a kopyty: zaznamenávají následky každého průchodu.
Potřebujeme jasná pravidla, ne nesrozumitelné cedule
Pravidla fungují, když jsou rozumná, viditelná a dají se snadno zjistit ještě před odchodem. Nestačí umístit malou ceduli na začátek trasy. Jsou potřeba aktuální mapy a společný systém, který u každé trasy uvede:
- zda jsou povoleni psi a za jakých podmínek;
- zda je povinné vodítko;
- zda tudy mohou projíždět kola a elektrokola;
- zda je trasa vhodná pro jízdu na koni;
- zda platí sezonní omezení;
- zda se na ní nacházejí pastviny nebo oblasti citlivé pro zvěř;
- který orgán pravidlo stanovil a kdy bylo naposledy aktualizováno;
- jaké má obtížnosti, nebezpečí a podmínky přístupnosti.
Taková digitální mapa by byla užitečná návštěvníkům, ale také horským chatám, průvodcům, cestovním kancelářím a místním obyvatelům. Mohla by se stát klíčovou službou pro DolomitiBelluno.it a budoucí aplikaci DOLO+GO: nejen vyprávět, kam se vydat, ale pomoci každému vybrat místo, které odpovídá jeho způsobu prožívání hor.
Vychovávat, informovat a kontrolovat
Dohled, který vykonává správa parku a parková jednotka karabiniérů (Reparto Carabinieri Parco), je nepostradatelný, ale žádné území nelze chránit jen pomocí pokut. První ochranou je kultura: správné informace, environmentální výchova, srozumitelné značení a důsledné chování těch, kdo v horách žijí a vyprávějí o nich.
Když jsou pravidla porušována vědomě, kontroly jsou nutné. Nejdůležitějšího výsledku se však dosáhne, když se člověk sám od sebe vzdá vstupu do citlivé oblasti, nechá psa na vodítku, na kole zpomalí nebo zvolí jinou trasu, protože pochopil, proč dané omezení existuje.
Svoboda nechat hory živé
Skutečná svoboda nespočívá v požadavku, aby každá činnost byla možná všude. Spočívá v tom, že se můžeme dál setkávat s živými horami: s jejich tichem, zvířaty, lesy, pastvinami, s těmi, kdo tam pracují, i s těmi, kdo přijdou po nás.
Ne všechno se dá dělat všude. Přijmout to náš zážitek neochudí: vrátí mu hodnotu. Vstoupit do Dolomit s respektem znamená pamatovat, že jsme součástí krajiny jen po dobu, kdy jí procházíme. Nejlepší stopa, kterou můžeme zanechat, je ta, která téměř není vidět.
